Druhá strana mince

    Když v r. 1928 poklesly státní objednávky zbraní a výroba motocyklů nebyla ještě zavedena, zmenšili se  mzdy téměř o polovinu. Podstatně začal klesat i počet zaměstnanců. V tomto roce skončilo ve zbrojovce období na kapitalistické poměry slušných dělnických příjmů. V roce 1929 se snad trochu zablýsklo na lepší Časy, ale prodejní neúspěch 'prvních motocyklů a především začátek světové hospodářské krize přinesly své neblahé důsledky. Situace se nezměnila ani poté, když přišly úspěchy s výrobou stopětasedmdesátek a dalších typů, kdy se od.roku 1932 opět začala rozjíždět strojní výroba.

    Pohnutky, které vedly k této tíživé situaci, jsou zřejmé. Janeček nechtěl za žádnou cenu snížit své zisky. Přitom nebylo možné, aby při výrobě motocyklů používal stejné kalkulace jako při zbrojních dodávkách. Cena se musela přizpůsobit kupní síle i cenám ostatních motocyklů ať již dodávaných nebo domácí výroby. Výsledkem byl tedy rozsáhlý útok na mzdy zaměstnanců. Rozsáhlá nezaměstnanost, vyvolaná hospodářskou krizí, vykořisťovaní nemálo podpořila. Janeček dával nepokrytě najevo, že kdo je s nižší mzdou nespokojen, může odejít, na jeho místo čeká sto jiných, kteří budou s horšími platovými podmínkami spokojeni. V souvislosti se snižováním mezd byly zavedeny i nové, podstatné vyšší výkonové normy.

    Se snižováním mezd šlo ruku v ruce i propouštění dělníků z práce. První snížení stavu zaměstnanců přišlo v roce 1928, pak se stále stupňovalo. Nejtíživější bylo v r. 1931. Tehdy oznámilo Rudé právo, že od června do poloviny července bylo u Janečka propuštěno sto dělníků, v posledním červencovém týdnu pak osm až deset denně. Běžnou praxí bylo sezónní vyhazování. Když nebyla pro dělníka vhodná práce, třeba jen na týden, by1 propuštěn. Správa závodu věděla, že tím nic neztratí, až bude za týden dělníka znovu potřebovat, přijde zpět, nebo deset jiných, nezaměstnaných. Na nikoho se ohled nebral, jen když se ušetřila týdenní mzda.

    V dobách konjunktury ve dvacátých letech činil stav Janečkovy zbrojovky kolem sedmi set zaměstnanců. Ke konci r. 1931 jich bylo na čtyři sta. Teprve od r. 1932 začal jejich počet znovu stoupat a původního počtu bylo dosaženo až koncem roku 1940.

    Pracovní prostředí v továrně bylo na hony vzdálené tomu, jak pracují dělníci dnes. V halách byl těžký, nedýchatelný vzduch, protože o dostatečnou ventilaci nebo snad klimatizaci nebyl ze strany vedení podniku zájem. Stejně ubohé byly i hygienické podmínky. To vše proto, že Janečkovou zásadou bylo nevydávat na dělníky víc než bylo nezbytně nutné.

    Bylo zcela nemyslitelné, že by dělníci při práci seděli. A to při takových úkonech, kdy dnes pracují dělníci vsedě bez jakékoliv újmy na výkonu. Ve stoje se pracovalo, ve stoje se jedlo. Vždyť přestávky na svačinu či oběd neexistovaly. Stejně tak nebylo možné, aby se dělníci mezi sebou třeba jen na chvíli bavili. Ihned následovala finanční pokuta, znamenajíc,í téměř dvojnásobek hodinové mzdy. O bezpečnost a hygienu práce nikdo nepečoval, výsledkem byly skličující zdravotní podmínky pracujících "Janečkárny", velké množství pracovních úrazů. Zejména v lisovně docházelo velmi často při vybičovaných výkonových normách k úrazům rukou. Zmrzačení dělníci se žádné vděčnosti nedočkali. Byli naopak propuštěni z práce s poznámkou, že továrna není zaopatřovací ústav.

    Pracovní podmínky žen byly v mnohém horší než tomu bylo u dělníků. Byla jim vymezena jednak podřadnější a tím i podstatně méně placená práce, při vysazování ze zaměstnání byly ženy na řadě první. Výchova učňů byla na nízké úrovni, většinou závisela natom, kolik ochoty a zájmu o vedení učně projevil ten, ke komu byl přidělen. Stávalo se zcela běžně, že spolu s výučním listem dostávali mladí dělníci výpověď.

    Je samozřejmé, že podobné poměry nemohly zůstat v řadách dělníků a ostatních pracujících bez odezvy. Pomalu, ale jistě poznávali, že snesitelnost pracovních podmínek , ale i vyhlídky do budoucna nezáleží na podnikatelských úspěších pana Janečka, že však nastává čas k tomu, aby se o své postavení dokázali rozhodně vžít. Byla to nesnadná cesta, plná bojů, ale pro další vývoj v továrně charakteristická.

    Největší vliv na dělníky na počátku třicátých let měly reformistické odbory. Sociálně demokratický svaz kovodělníků a národně socialistické Sdružení kovopracovníků. Ačkoliv ve svých řadách sdružovaly dělníky a měly v programu hájení jejich zájmů, stály ve službách buržoazie a měly zabránit dělnictvu v boji proti vykořisťování. V  období dočasné stabilizace kapitalismu se jim tato úloha jakž takž dařila. Když však přišla hospodářská krize se všemi svými důsledky, začali dělníci ztrácet důvěru ve své odborářské vůdce a dávali se na cestu boje, kterou jim ukazovali komunisté.

    Vedení závodu dbalo velmi úzkostlivě na to, aby se mezi zaměstnanci neobjevili komunisté. V případě, že se tak stalo, byl takový dělník okamžitě propuštěn. Janeček si dělníky pečlivě vybíral a protože chtěl mít zajištěnou podporu vůdců reformistických odborů, přijímal jen členy jmenovaných dvou odborových organizací. Komunistická strana si kladla za cíl získávat poctivé, třídně smýšlející dělníky pra taktiku jednotné fronty pracujících v boji proti vykořisťovatelům. Aby mohl být splněn, začali komunisté pracovat zejména ve Svazu kovodělníků, aby zde napomáhali sjednocení dělnické třídy. Brzy si získali důvěru a dostali se do funkcí. Jejich práce nebyla však snadná, museli trpělivě přesvědčovat dělníky, vychovávané po léta v reformistickém duchu. Tohle vše se dělo na půdě obvodních a místních odborových organizací, které nebyly tehdy činné v závodech. Mělo to však svůj význam, ,protože se tím ovlivňovala práce odborářských funkcionářů v závodních výborech, což se ukázalo i v dalším politickém vývoji v Janečkově zbrojovce.

    K prvnímu vážnému střetu došlo v srpnu r. 1932. Tehdy úkoloval kalkulant Klíma členovi závodního výboru Mintorovi jeho práci. Když se dělník dověděl výsledek, rozhořčeně proti němu protestoval, protože úkolování nebylo správné, domáhal se opravy. Výsledkem bylo, že ještě téhož dne mu byla doručena výpověď. Tento zákrok ostatní dělníky pobouřil. Takhle přece nemůže vedení závodu jednat s dělnickým funkcionářem! Dvakrát intervenoval závadní výbor u vedení továrny, byl však pokaždé odmítnut. Dělníci tedy byli svoláni na dvůr a když ani poté nebyla výpověď odvolána, rozhodli se vstoupit do stávky. K vedení boje byl ustaven stávkový výbor a proti možným stávkokazům byly postaveny před továrnu hlídky.

    Správa závodu nechala ihned vylepit vyhlášky, že ten, kdo nenastoupí na druhý den do práce, bude okamžitě propuštěn. Odhodláním dělníků bránit propuštěného. soudruha však toto nařízení neotřáslo. Na scéně se však objevili představitelé reformistických odborů. Vedli sami jednání s vedením továrny, nakonec se jim podařilo pracovat samotného Mintoru, který byl členem národně socialistického Sdružení kovopracovníků. Snad mu slíbili i práci jinde, ale jisté je, že postižený dělník vystoupil na schůzi stávkujících s tím, že by, nemělo jít ve stávce o jeho osobu, ale o celý systém, který v továrně vládne. Mintorovu výpověď vedení neodvolalo, ale vyšlo vstříc reformistickým odborovým tajemníkům v tom, že kolektivní smlouva bude dodržována, že těm, kteří z vážných důvodů nesplní výkonové normy, bude vyplácen desetiprocentní příplatek. Pak bylo ujednáno po pěti dnech ukončení stávky.

    O nějakém vítězství nelze hovořit, spíš o prohře. Příslib ředitele, pronesený ústně, nebyl nikdy dodržen, žádné výhody se neuskutečnily. Míntora byl propuštěn. Výsledkem bylo, že na čas ztratili dělníci v Janečkově zbrojovce důvěru ve vlastní síly. Ale ti nejvyspělejší si uvědomili, že napříště nelze bojovat prostřednictvím odborových tajemníků, ale jen stálou bojovou pohotovostí a jednotou dělníků.

    Další vývoj nemálo poznamenala celková situace v pražských závodech a v celé republice, vzrůst stávkového hnutí, které nezůstalo bez odezvy ani v "Janečkárně". Rostly projevy solidarity se stávkujícími v jiných továrnách, zejména v říjnu 1932, kdy dělníci Janečkovy zbrojovky zastavili práci a zúčastnili se velkého tábora lidu na podporu stávkujících ve Waltrovce. Začal neobyčejně vzrůstat i vliv Rudých odborů.

    Ve zbrojovce dosáhli v r. 1934 předkrizového stavu výroby, ale na mzdách dělníků se to neprojevilo. Úkolové mzdy byly naopak neustále snižovány, kolektivní smlouva byla hrubě porušována. K tomu se družilo i nelidské zacházení mistrů s dělníky. A tak trpělivost znovu došla. V březnu 1934 vypukla protestní stávka proti zvlášť hrubému jednání mistra. Správa firmy pak nejspíš porovnala cenu mistra se škodou, kterou by ji pokračování ve stávce ,přineslo a dala mistrovi výpověď.

    Uplynul ,rok a dělníci zbrojovky bojovali novou stávkou proti nesnesitelnému snižování mezd, proti jednání mistrů. Neobešla se bez dramatického jednání s vedením firmy, ale ta nakonec přece jen ustoupila, za cenu drobnějších mzdových vylepšení.

      V druhé polovině roku 1935 se situace v Janečkově továrně přiostřila. začalo to odcizením drobného nářadí, které pak bylo nalezeno při domovní prohlídce v bytě jednoho z dělníků. Jedním z důsledků bylo pak zostření osobních prohlídek zaměstnanců při odchodu z práce. Proti tomuto opatření protestoval závodní výbor, pří jednání došlo ke střetu ředitele Velínského s místopředsedou závodního výboru Františkem Hoškem. Skončilo to tím, že ředitel dal příkaz k propuštění dělnického funkcionáře. To si zase nedali líbit dělníci. Došlo k vyjednávání, ředitel Velínský by1 ochoten vzít výpověď zpět, přijde-li se mu Hošek omluvit. Ale to už to mezi zaměstnanci vřelo, poslední událost byla poslední kapkou, po níž vzkypělo dlouho udržované napětí. V pátek 27. září předložil dělnický závodní výbor návrh odpovědět stávkou na soustavné provokace. Byl jednomyslně schválen a vypukla stávka, jejíž rozsah i dosah způsobil velký ohlas ve veřejnosti.

    V něčem byly pohnutky obdobné jako v roce 1932, kdy šlo o to zastat se propuštěného funkcionáře Mintory. Tehdy však po pěti dnech stávka skončila, v podstatě bez jakéhokoliv výsledku. Tentokrát šlo o vystoupení velkých rozměrů.

    František Hošek přišel do továrny v roce 1929 a již na počátku třicátých let se objevil mezi novými, progresivními funkcionáři, kteří pod vlivem Komunistické strany Československa pozvedli politický život dělníků na vyšší úroveň. Byl členem, sociálně demokratického Svazu kovodělníků, ale byl v neustálém styku s komunisty, stal se jedním z vedoucích funkcionářů vršovické obvodní organizace sociálně demokratické odborové organizace. Stál na levém křídle mezi těmi, kteří považovali boj proti kapitalismu za třídní požadavek, jenž musí být probojován. Měl velkou důvěru dělníků, dovedl se za jejich požadavky bít jak v jednání s představiteli továrny, tak i častých potyčkách s reformistickými vůdci. Proto se také stal v "Janečkárně" místopředsedou závodního výboru.

    Stávka dělníků Janečkovy zbrojovky v roce 1935 byla tedy bojem za odvolání Hoškovy výpovědi, ale v širších souvislostech nešlo jen o jeho osobu, to je samozřejmé. Vyjádřil to tehdy zcela přesně  Antonín Zápotocký, když k této stávce řekl "Šlo o zásadní otázku: má být zaměstnavatel jediným a neomezeným pánem v závodě, anebo používají v závodě také určitého práva dělníci?" Jisté je, že závodní výbory představovaly jedno z práv, které si dělníci na kapitalistech vydobyli, úkolem volených dělnických zástupců bylo hájit zájmy dělnictva vůči zaměstnavateli. Pokud drželi závodní výbory ve svých rukou reformisté, smiřovali se kapitalisté se závodními výbory jako s nutným zlem. Když však začali funkcionáři hájit otázky dělníků skutečně, muselo nutně dojít ke srážkám.

    Osmitýdenní stávku dělníků Janečkovy zbrojovky nutno považovat v plném rozsahu za politický boj proti zmaření režimu neomezené továrníkovy zvůle. Hospodářské požadavky tentokrát zcela ustoupily do pozadí. V průběhu těchto osmi týdnů prokázali stávkující pevné odhodlání, podali skvělý příklad bojového uvědomění a velké solidarity. Nezlomilo je ani vyhrožování, ani sliby.

    Vedení továrny využilo všech prostředků, aby zlomilo odpor dělníků. Získalo stávkokaze, získalo podporu státního aparátu. Policie hermeticky uzavřela prostor kolem továrny a chránila stávkokaze. Na druhé straně se stávkující setkali s projevy velké podpory z řad pracujících ostatních pražských i venkovských závodů, a to je v jejich boji ne málo posilovalo. Docházelo ke srážkám s policií, řada dělníků "Janečkárny" byla zatčena a souzena.

    Průběh boje zbrojováků vyvolal obrovský zájem veřejnosti. K jejich podpoře se sdružili i naši přední pokrokoví umělci. Spisovatel Ivan Olbracht, Josef Hora, Vladislav Vančura a Josef Kopta vydali v polovině října raku 1935 společné prohlášení, jímž vyzvali pokrokovou veřejnost, aby podporovala boj stávkujících dělníků. Ivan Olbracht a Josef Hora dali současně podnět k tomu, aby byl v sobotu 19. října uspořádán Večer solidarity pražských umělců se stávkujícími. Do pražské Lucerny se ten večer ani všichni zájemci nevešli. Účinkovali E. F. Burian, J. Stanislav, Olga Scheinpflugová, herci Osvobozeného divadla. Zde zazněla poprvé píseň Proti větru, jejíž autor Jaroslav Ježek byl večeru též přítomen. Podobné večery byly uspořádány ještě dva. V polovině listopadu, kdy síly reakce hrozily stávku zadusit, vydali Zdeněk Nejedlý, Marie Pujmanová, Vítězslav Nezval, Josef Hora a E. F. Burian prohlášení, v němž vyzvali všechny, jimž pokrok, svoboda a demokracie nejsou pouhým slovem, k podpoře spravedlivého boje stávkujících dělníků.

    Ohlas mezi dělníky dalších závodů nebyl vyjádřen jen tím, že podporovali stávkující v Janečkově zbrojovce hmotně. Výsledkem jejich solidarity byla celá řada politických akcí, včetně stávek, táborů lidu. demonstrací.

    Vyjednávání o skončení stávky probíhalo od začátku listopadu. Nepříznivě je však jako vždy ovlivňovali představitelé reformistických odborových organizací. Jejich tlak na stávkující sílil, hrozilo odmítnutí podpory. 22. listopadu 1935 předložili tajemníci odborových organizací stávkovému výboru podmínky ukončení stávky, jednání ovlivnili i tím, že zdůrazňovali nutnost pochopení státních zájmů v souvislosti s chystanými prezidentskými volbami. Hlasování stávkového výboru skončilo takt sedm členů se vyjádřilo pro skončení stávky, jeden proti, sedm hlasovat odmítlo. Po usnesení prohlásil František Hošek, že se do závodu už nevrátí. Pod tlakem reformistů byla tedy stávka ukončena, dělníci se vraceli do továrny poraženi. Ne všichni. Na konci roku jich bylo ještě tři sta před továrními vraty, dalších 125 bylo propuštěno.

    Stávka, která po několik týdnů vzrušovala všechny pokrokové síly národa a probouzela v nich odhodlání bojovat proti kapitalismu i stále více hrozícímu fašismu, musela nutně zanechat své dědictví i na místě boje, mezi dělnictvem Janečkovy zbrojovky. Nepřinesla dělníkům hospodářský prospěch, právě naopak. Zradou stávky byly narušeny i mnohé z politických pozic, které si dělníci k obhajobě svých práv vytvořili. Avšak stávka na podzim 1935 se stala nejpokrokovější tradicí dělnického boje v Janečkově zbrojovce, páteří v politickém vývoji celého kolektivu, který se nebývale semkl a vytvořil i pozoruhodnou jednotu v myšlení dělnictva. Byla to neobyčejně cenná zkušenost, která dávala bezpečně poznat, kdo jsou jeho přátelé a kdo nepřátelé. Ihned po stávce ztratili u dělníků veškerou důvěru reformističtí vůdcové, kteří jejich zájmy nepokrytě zradili, nikdy se jim už nepodařilo znovu ji získat.

    Další vývoj dělnického hnutí ve zbrojovce podstatně ovlivnilo vydání zákona o obraně státu v polovině roku 1936. Ve svém dosahu postihoval i dělníky ve zbrojovkách a mnoha jiných továrnách, zakazoval v nich veškeré stávky, přikazoval, že v takových podnicích nesmějí být zaměstnány osoby státně nespolehlivé. Zákon dával zaměstnavatelům právo na hodinu propouštět podezřelé zaměstnance. Je samozřejmé, že v továrnách vytvářel ovzduší, které znemožňovalo hospodářský a politický boj dělníků, tlumil revoluční smyšlení dělnictva.

    Projevilo se to i v Janečkově zbrojovce. Na druhé straně ve druhé polovině třicátých let neobyčejně vzrostla poptávka po motocyklech Jawa a vedení závodu ve snaze zvýšit produktivitu práce muselo přistoupit i k částečnému zvyšování mezd. Nastala doba určité konjunktury, ale současně se výrazně zesílila fašistická hrozba. Pozornost Komunistické strany Československa a všech pokrokových lidí se stále více obracela k nebezpečí, jež hrozilo ze strany hitlerovského Německa, které pak vyvrcholilo neblahými událostmi v období Mnichova na podzim roku 1938. A to už se schylovalo k dalšímu, tentokrát už rozhodnějšímu zápasu, který byl ukončen v květnu 1945 a zejména pak v historickém Únoru roku 1948.