Sidecar Ride 2008 – cesta českého vozíčkáře za dobrodružstvím až do marocké Casablanky

První reportáž

Petr Hošťálek

Sidecar Ride 2008 – cesta českého vozíčkáře za dobrodružstvím až do marocké Casablanky.

O přípravách na motocyklovou cestu Zdeňka Krupičky by se toho dalo napsat spousta. Zdeněk nemá řidičák a nejspíš ho asi nikdy mít nebude. Je postižený, má od narození nepoužitelné nohy. Maličké, znetvořené, bez citu. Spíš překážející, než aby k něčemu byly. Jinak je fit. Hraje sledge hokej, při kterém se jeho hráči pohybují na takových jakoby mrňavých sáňkách. Jezdí na raftu a občas absolvuje tandemové seskoky na padáku. Provozuje spousty adrenalinových záležitostí, ale motorka je mu odepřená. Je to paradox. Pokud přijde někdo o nohy v průběhu života, třebas při autonehodě, může motorové vozidlo po příslušném uzpůsobení řídit. Pokud se ovšem s postižením narodí, naše legislativa mu získání řidičského průkazu neumožňuje.

Kluci z pražského motocyklového BMW klubu se rozhodli v téhle věci něco udělat. Jirka Ledínský, můj starý známý, dal k disposici motorku, koupil sajdkár Velorex a spolu s Honzou Žlábkem tuhle kombinaci upravili na dálkovou cestu. Včetně toho, že do speciálního držáku mezi motorku a sajdu se dá upevnit Zdeňkův invalidní vozík. Osobním Zdeňkovým šoférem se stal Radek Kriegler, taky jezdec a fanda BMW.

Já se k tomu dostal tak, že mě tahle parta oslovila, jestli bych nejel s sebou jako novinář, že by chtěli, aby se o tom trochu psalo, aby se život vozíčkáře přiblížil lidem, kteří o tom nic nevědí.

Stejně jsem tenhle rok plánoval nějaké akce ve prospěch vozíčkářů, nějak si čím dál víc uvědomuji, jak je ze sedla motorky na sedačku invalidního vozíku blízko, tak jsem na to kývnul, i když to bylo hrozně kách. Dozvěděl jsem se to ani ne čtrnáct dní předem.

Dneska je trošku problém napsat, kdo a jak věci pomohl. Za vším se vidí skrytá reklama. Ale konstatujme tedy, že se pro tuhle věc dost našlo několik dobrých kamarádů a záštitu převzaly a projekt podpořily i některé podniky a instituce…

Díky jim tedy vyjíždíme!   

V sobotní ráno je Praha skoro pustá, provoz na nule. Na Klárov dorážím asi minutu po osmé, samozřejmě úplně první, nikde ani noha. Zbytečná dochvilnost, dalo by se říct. Teprve za asi dvanáct minut přijíždí první Harley, pak další, přijíždí členové pražského HOGu, což je odbočka mezinárodního sdružení majitelů Harleyů. Dneska to ale není sraz značkový, dnes je to pro všechny, kdo chtějí vyjádřit sympatie postiženým. Takže dojíždějí i dvě ruské sajdkáry, nějaká ta Jawka a pomalu se začínají trousit bavoráci.

Radek se Zdeňkem v sajdě přijíždí snad jako úplně poslední, pak se jede na Malostranské náměstí, kde je tiskovka před odjezdem a ze Strahova už pak jede celá narůstající kolona v policejním doprovodu.

Radkovým snem bylo uspořádat u nás, v Čechách, „Love Ride“ benefiční motorkářskou jízdu ve prospěch postižených, která se už léta jezdí v Americe, ve Švýcarsku, Německu a některých dalších zemích. Spousta skeptiků měla poznámky, že u nás to nepůjde. Teď, když vidím, kolik motorkářů nás dnes vyprovází, musím říct, že se mu nultý zahajovací ročník vydařil…

Po krátkém společném svezení směrem ke Kolínu pokračují pražští motorkáři dál, my si dáváme jeden boršč pro zahřátí a pak otáčíme a vyjíždíme po okreskách směrem k hraničnímu přechodu v Železné Rudě. Už jen to by bylo na malý cestopis! Touhle trasou asi vůbec nikdo nejezdí, i když je teoreticky nejkratší. Jedeme z Tuklat přes Říčany a Jesenici na Zbraslav, pak Mníšek pod Brdy, Březnici, Blatnou a Svéradice…

Převlékáme se do nepromoků, protože padají první kapky, já si beru velkou přílbu a vyrážíme na první kilometry do Německa. Jedeme přes Dingolfing do Mnichova, kde se ubytováváme v nějakém hostelu za deset Euro na osobu a noc, ale bez povlečení, vlastní spacáky do postelí. V pokoji je osm lůžek, z toho dvě obsazená jednou ženskou a jedním tmavším klukem. Motorky zůstávají před hostelem na chodníku, věci z nich si bereme na noc na pokoj. Doufám, že ta moje neupadne, odpoledne se nějak hnul stojan, stojí teď v hrozném náklonu. Radek je obě svazuje k sobě řetězem a zamyká.

V noci mě někdo budí, tvrdí, že spím na jeho posteli, že na ní spal už celý předchozí týden. Tak jo. Nehádám se a přesunuji se o postel vedle, je mi to fuk a spím okamžitě dál.

Proč jsme vlastně zvolili tenhle mnichovský hostel? No kousek odtud je přeci továrna BMW! Správní budova, které říkají „největší BMW čtyřválec na světě“, protože je tvořena čtyřmi válcovými věžemi, vedle tovární museum ve tvaru mísy a nově postavený BMW World. Zdeněk tu ještě nebyl a rád by to viděl.

Ale druhý den ráno je pro nás BMW World zklamáním. To je v podstatě jen velká a hodně reprezentační prodejna s různými atrakcemi, jako je třeba předvádění chytrého principu rozdělování hnací síly motoru na všechna čtyři kola – u bavoráků mají různé novinky a rádi se s nimi chlubí, jenže mi chtěli vidět spíš něco z historie. A to se nám nepovedlo. Museum je zavřené a ještě prý asi do června bude. Škoda…

Tak bereme za plyn, přední kola míří na Garmisch a už zanedlouho se před námi začínají objevovat bílé vrcholky Alp. Jedeme se ohřát do Maroka, ale vypadá to, že tady ještě chvíli budeme drkotat zubama! Za Garmischem je všude kolem silnice sníh a jak se blížíme ke svatému Mořici, přitvrzuje! Kousíček cesty absolvujeme Rakouskem, pak projíždíme švýcarskou celnicí, kde nám švýcarští celníci jen salutují a hned za čárou je luxusní prodejní kiosek, kde se prodávají snad všechny existující varianty známých švýcarských kapesních nožů Viktorinox. Nejen, že nezastavujeme, ale ani mě to zastavit neponouká, já ho mám v kapse a používám na všech svých cestách už léta…

Za městečkem Maloja se kroutíme neuvěřitelnými serpentinami dolů do údolí. Sjezd je tak dlouhý, že si teprve teď uvědomuji, jak vysoko jsme museli být. A taky proč tam ležel pořád ještě sníh a byla taková zima. Dole, kde teče potok, jsou kolem silnice najednou domky se střechami pokrytými tlustě naštípanými kusy břidlice. Už jsme tedy v Itálii a pokračovat v cestě se bude příště…

Druhá reportáž

 Přejet Evropu a dostat se až do Gibraltaru, k trajektu do Afriky, to kupodivu i v době dnešních moderně rychlých dopravních prostředků dost trvá. Zvlášť, když se jedná o výpravu dvou motocyklů, jejichž posádky chtějí nejen hltat kilometry, ale i sem tam něco vidět.

Třetí den cesty je od rána ve znamení deště. Jsme navlečení do nepromokavého, ale přes kapkami pokrytá plexiskla přileb je špatně vidět a ruce v namočených rukavicích nepříjemně mrznou. Kus plánované trasy ukrajujeme po italské dálnici, aby to rychleji ubíhalo, ale ukazuje se, že to nebyl ten nejšťastnější nápad. Namočená dálnice klouže a tak v jednom momentě, kdy se sbíhají dva pruhy do jednoho, protože se tu něco opravuje, vyjíždí přede mě nečekaně a bez blinkrů jedno vozidlo z řady! Musím tvrdě na brzdy, abych do něj nenajel, brzdím i očima a už skoro stojím, když předek ujede a motorka se pokládá. Odneslo to plexi, pravá stupačka a sklo reflektoru. Jako obvykle, už to znám z pádu v Kazachstánu, motorku zachraňují boční kufry Giwi, které náraz tlumí. Výsledek je jen lehoučká kosmetická odřenina na jednom z nich. Rychle ji zvedám, startuji a zastavujeme až na nedaleké benzínce, kde místo uražené stupačky montuji stupačku zadní, popraskané plexi slepuji lepicí páskou a na rámeček reflektoru natahuji místo rozbitého skla kus igelitového pytlíku. Motorka je opět v pohodě, jede a funguje.

Den je opravdu nevlídný, končíme ho v nočním Janově, kde až někde na kopci hledáme hostel „Ostello de la gioventu“, který byl naplánován jako varianta pro horší počasí. Jezdíme dost dlouho kolem, než se nám v dešti a tmě daří najít tu správnou uličku, klikatící se k němu. Překvapením je cena za ubytování, která je skoro dvojnásobná proti tomu, co slibovala předběžná informace. Ale napravuje to ráno paní recepční, která se omlouvá a říká, že ti mladí jsou k ničemu, že mladík, co měl službu večer, všechno popletl. S úsměvem nám říká cenu původní, navýšenou jen o snídani, kterou si dáváme hned vedle recepce…

Zdeněk, který si cestu doopravdy užívá, si dává kakao, baštíme pečivo s balenými hotelovými máslíčky a zavařeninkami a já si samozřejmě točím do hrnku pořádné kafe. Tady je naštěstí samoobsluha, takže je jen na mně, kolik si ho dám. Jinak je totiž v Itálii zvykem šáleček kávy sice silné, ale válí se ho po dně doslova jen kapka…

Hurá, po ránu je dneska pěkně! Sjíždíme dolů do přístavu, kde se chce Radek zeptat na trajekt do Maroka ze Sete, protože prý o téhle variantě mluvil s marockým vyslancem. Snad se dal slyšet, že by nám ho sponzorsky uhradil. Nechce se mi tomu věřit a samozřejmě to také nevychází. Tak pojedeme dál, až na jih Španělska. Jen ještě nakoupit v supermarketu něco málo k jídlu. Shodujeme se v tom, že z celého Janova se nám nejvíc líbí historická plachetnice, zakotvená dole v přístavu. Zdeněk říká, že to by bylo něco a vypravuje, jak občas řádí s partou postižených na raftech. Dneska si bude moci užívat motocyklového adrenalinu v té nejpěknější podobě. Bez boudy na sajdkáru, a taky bez toho, že by mu zatékalo za krk, nebo mrzly ruce v promočených rukavicích. Máme v plánu něco přes čtyři sta kilometrů, abychom se dostali do městečka Salon de Provence, kde má Zdeněk chuť dnes přenocovat v hotelu Formule 1.

            Bouračka na dálnici mě stála kromě rozbitého skla reflektoru i rozbitou žárovku, takže Yuki nesvítí. Zkoušel jsem ji koupit na dvou benzínkách po sobě, ale tenhle typ neměli. Až odpoledne, když v malém francouzském městečku míjíme prodejnu motocyklů Aprilia, je tu na vývěsním štítě i čínská značka Kymco. Radek brzdí a kouká na mě z průzoru přílby tázavým pohledem. Přikyvuji. Když je tu Kymco, budou určitě mít i starý typ žárovek, které Číňani dodnes montují!

Otáčíme přes silnici a zajíždíme k prodejně. Uvnitř sedí a za pultem vládne už od pohledu zlá šéfová. Na kus papíru kreslím žárovku, kterou potřebuji, baba jde dozadu a přináší krabici, kde kromě několika jiných jsou i ty, co potřebuji. Vzal bych rovnou dvě, ale když mi říká, nebo spíš na papír píše, cenu 6,95 Euro, trochu se potácím a na druhou žárovku si dávám zajít chuť. Venku rozlepuji provizorně poslepovaný reflektor, nasazuji žárovku – a ono to svítí! Zkouším ještě vlézt do dílny, kde dva chlapi pracují na motorkách, abych se zeptal, jestli by se tu nenašlo nějaké sklo ze staršího reflektoru. Ale vrata jsou zavřená a chlapi ukazují, že musím okolo, přes prodejnu, tudíž přes onu nepříjemnou madam. Jenže ta rezolutně vrtí rukou i hlavou a do dílny mě nenechává ani nakouknout!

Dál jedeme po okreskách, žádnou dálnicí, aby Zdeněk z cesty něco měl. Svítí slunce, ale protivítr je neskutečný. Šikmo zepředu, nejhorší možnost, jaká může být, i na plný plyn to nejde víc jak stovkou, motor na to nestačí a navíc neskutečně žere. U nás by se to pokládalo za vichřici… K večeru skutečně dorážíme k naplánovanému hotelu Formule 1 a protože to vypadá, že v noci bude pršet, je přenocování za deset euro na osobu momentálně nejrozumnější řešení.

            Do stanů lezeme až příští večer, to už nedaleko městečka Prados, kdy máme za sebou průjezd částí Pyrenejí a už jen asi sto kilometrů do Andorry. Na plácku za supermarketem je několik velkých přívěsných karavanů a jsou tu přivázaní asi tři koně. To přeci znám, to jsou francouzští cikáni, kteří takhle kočují i dnes! Už jsem je zažil dávno před lety, když jsem v devět osmdesátém roce mířil na válečném Harleyi po vlastní ose na 45. výročí oslavy vylodění spojenců do Normandie. Těm naše stanování vadit nebude. Pro formu se ptám chlapíka, který tu právě vodí koně, ale ten se jen usmívá a ukazuje, že místa je tu dost.

            Zdeněk, ač na vozíku, staví svůj stan sám a má ho skoro dřív než já. A než definitivně zalézáme, dáváme si v družné pohodě francouzské červené z pětilitrového plastového kanistru, který se celý den vezl přivázaný u sajdkárového kola. Pohodička. Z vedlejšího karavanu zaznívá dlouho do noci hlasitá techno muzika, ale ve spacáku se usíná dobře. Zítra už bychom měli dorazit do Španělska…

 anní pohled na část Janovského přístavu z vrcholu kopce od Ostello de la gioventu´. Nebe se zatím ještě mračí, ale místní tvrdí, že dneska určitě bude pěkně…

Nastoupit a vydat se do světa, jako Kolumbus, jako Robinson, prostě jako dobrodruh nebo mladý zelenáč, to by bylo…

Na předměstí města Salon de Provence mají hrdě vystavený tryskáč v barvách francouzské akrobatické letky…

 Yuki má sice dvě nádrže, jednu na obvyklém místě mezi koleny a druhou schovanou pod sedlem. Ale jsou poměrně malé, takže tankování po každých sto padesáti kilometrech je nutnost.

Ranní odjezd ze Salon de Provence. V městě se právě konají trhy, nazdobené úzké ulice jsme zažili plné prodejců a vystaveného zboží.

Dneska už v EU člověk opravdu neví, zvlášť, když nejede hlavní trasou, že přejel hranici z jedné země do druhé. S vjezdem do Španělska se náhle na obzoru začaly objevovat obrovské, už z dálky viditelné, černé siluety býků.

Třetí reportáž

            Přejeli jsme Itálii, přejeli jsme Francii a na obzoru se začínají objevovat černé siluety obrovských španělských býků. Jsou to kulisy, vysoké jak třípatrové domy. Postavené do krajiny navozují dojem, že tady jste skutečně v tom pravém a nefalšovaném Španělsku. A o kus dál projíždíme kolem cedule, na které stojí, že právě vjíždíme do kraje podivuhodných dobrodružství dona Quichota, což dokreslují na kopci po pravé straně tři větrné mlýny, které v poryvech větru pomalu máchají svými křídly.

            Už zase řádně leje. Řekl bych, že je načase přejmenovat naši expedici na „Mokré dobrodružství českého vozíčkáře až do Casablanky“, protože Zdeněk v sajdě má dvě možnosti: buď se nechat nepříjemně máčet deštěm přímo, nebo být zavřený v boudě se zamženými okýnky, do které v koutech stejně zatéká a všechno kolem něj pomaloučku vlhne a vlhne. Zatím jsme od začátku zažili pouze dva dny, kdy na nás nepadal mokrý a nevlídně studený příval vody shora – a to není zrovna ten nejlepší způsob, jak někomu dopřávat radosti ze svezení na motocyklu. Jenže Zdeněk je tvrďák, to tedy klobouk dolů! Celodenní cestování ve stěstnaném prostoru sajdy snáší dobře a od samého začátku je v permanentně dobrém rozmaru.

Dosáhli jsme Madridu, pak dojeli do Granady, kde jsme přenocovali v penzionu na kopci, ve staré části města. Krásné prostředí, plné uzoučkých uliček jak ze středověku, bylo pro nás příležitostí navštívit večer místní nevelkou hospůdku, kde už při příchodu hosta vítají dvěma miskami specialit – krevetami a šneky. Radek toho měl po celodenním řízení sajdkáru dost, takže zalehnul a my se do hospůdky vypravili se Zdeňkem sami. Ani on, ani já, jsme šneky nikdy nejedli. Ale zkušený a znalý hoteliér okamžitě přichází a přestože on hovoří jen španělsky, což my ani slovo, je to snadné. Názorně předvádí, jak vařené masíčko ze šnečí ulity párátkem vylovit, naznačuje, že Zdeněk má jen otevřít pusu a delikatesu mu pokládá přímo na jazyk.

            Odkoukaným způsobem lovím šneka taky – a přesto, že mám vůči podobným specialitám celoživotní zábrany, ono to chutná neuvěřitelně dobře! Šneci  jsou uvaření v nějakém ochuceném nálevu a jsou vynikající. Stejným způsobem dostáváme instruktáž, jak loupat a konzumovat krevety. A to vše je v téhle hospůdce gratis, pozornost pro hosta. Až pak si objednáváme večeři, jenže když se snažím v anglicky psané verzi jídelníčku vybrat spíš něco tradičnějšího, už je tu šéf zas a s úsměvem, ale rezolutně vrtí hlavou. Zapichuje prst rovnou do své speciality! Po tom, jak sympaticky a dobře nám poradil před chvílí, se Zdeňkem na sebe jen mrkneme a necháváme to skutečně na něm. Ukazuje, že pro oba bude bohatě stačit jediná porce a má pravdu. Za chvíli je před námi mísa s vepřovými medailonky, doplněnými vařenými ústřicemi, malými humry a česnekovými plátky. A k tomu dvě hnědé láhve zdejšího piva Granada s rokem založení pivovaru 1925. Opět nám poradil dobře, jen to pivo neodhadl. Třetinky jsou málo, musíme si dát ještě dvě…

            Po ránu chvíli trvá odeslat poštu. Internetová kavárnička, které tu vládne mladý Marokánec, se otevírá až v jedenáct dopoledne. To ale na druhou stranu dává příležitost udělat pár fotografií zdejších uliček i lidí.

Do deště vyjíždíme prakticky až v poledne a míříme k Sierra Nevadě, kterou má Radek v plánu cesty. Silnice, která se vine zatáčkami do kopců, je značená jako stará cesta z Granady do Sierry Nevady. Vede národním parkem a dnes je samozřejmě rozšířená a dobře vyasfaltovaná. Jenže jak stoupáme, na protějších úbočích kopců je vidět, jak s výškou přibývá sněhu. Za chvíli už jsou bílé krajnice i kolem nás. Tabule ukazuje, že tady se silnice kvůli sjízdnosti solí, takže je jen mokrá, ne zasněžená. V zatáčkách dělají problémy strašně silné poryvy větru, zejména s mou lehčí Yuki to vždycky hodí o půl metru do strany, je těžké udržet ideální stopu. Radkův sajdkár je na tom o poznání lépe.

Sierra Nevada se nachází ve výšce 2075 metrů. Po levé straně příjezdové silnice visí na nehybném laně malé kabinky lanovky, před námi je po kopci rozložený komplex horských hotelů. Odbočujeme doleva a stoupáme dál, odhadem tak do výšky skoro 2200 metrů, kde je kvůli šedým nízkým mrakům chvílemi špatně vidět. Radek zastavuje a říká, že jeho džípíeska tvrdí, že tudy se dál projet nedá. Že se musíme vrátit zpět do Granady a do Algecirazu, kde bychom se rádi večer nalodili na trajekt do Afriky, to vzít úplně jinou cestou. No dobrá! Sierru Nevadu jsme viděli, tak můžeme po mokré silnici (a opět v poryvech větru) zpátky.

            Odpoledne zastavujeme u benzínky Repsol, natankovat a zahřát se. Radek se Zdeňkem si dávají teplý pozdní oběd, Zdeněk dokonce dvakrát. Já si pro zahřátí kupuji kornout zmrzliny. Než to kluci v klidu vychutnají, přijíždí španělská svatba. No, slavit svatbu v restaurantu na benzínové pumpě, to by našince asi nenapadlo. Ale proč ne? Nevěsta je v úzké, dole se efektně rozšiřující černé rybičkové sukni a ona i její kamarádka mají dlouhé černé vlnité vlasy. Zato korpulentní mamá je napasovaná do tělově béžového kostýmu, zdobeného světlou krajkou…

            K trajektu dojíždíme ve slejváku večer, ale aspoň odbavovací a nakládací prostor je pod střechou, takže zatím co jsem se Zdeňkem u motorek, Radek jde v suchu koupit lodní lístky. Odplouváme vzápětí, moře je rozvlněné. To díky počasí, které je prý touhle dobou naprosto netypické. Trajekt sebou cloumá, od přídě stříkají vlny až přes okna horní paluby. Ještě, že jsem mou Yuki, která má jen boční stojánek a tudíž žádnou velkou stabilitu, přivázal v podpalubí pořádným popruhem k nějaké rouře. Po trochu delší půlhodince se trajekt obrací a k pobřeží Afriky přistává zadkem. Jsme v Ceutě. Teď jen najít příhodné přenocování a zítra dál do Tangeru. Ač už na africkém kontinentě, Ceuta je stále ještě španělská. Opravdové Maroko, to bude až Tanger, který máme v plánu zítra…

Texty k obrázkům:

Sierra Nevada leží ve výšce 2075 metrů. Ne, že bych to měl odněkud potvrzeno, jen to tvrdí tenhle poutač…

„Tady končíme“, říká Zdeněk ve sněhu vedle silnice. „Kopců nad Sierra Nevadou je už dost, teď je načase zamířit konečně do Afriky!“

Ve tmě a dešti náš trajekt vyplouvá. Za Zdeňkovo zády se pomalu vzdaluje rozsvícené pobřeží španělského přístavu Algeciraz…

Ráno už na Africkém pobřeží, pohled na moře, nad nímž se to pořád mračí.

Jen pár metrů vzhůru po silnici na Tanger a už je vidět, jakou zimu a nevlídno máme i v té Africe, kterou nám před odjezdem leckdo záviděl. Zdeněk je rád, že má pod přilbou kuklu a Radek si pevněji upíná bundu u krku…

Konečně v Tangeru! Od stolku místní kavárničky fotografuji na dálku, teleobjektivem dvě hezké černošky…

První kilometry po africkém kontinentě potkáváme kolem silnice uvázané oslíky, ochotné kdykoliv navázat přátelský kontakt…     

Čtvrtá reportáž

Vyjíždíme přes hranici do Maroka. Doma jsme si v posledních letech zvykli na bezproblémový přeshraniční provoz, ale tady jsou hranice se vším všudy. Pobíhají tu dlouzí hubení chlapíci v galábijích, vzbuzujících dojem buď noční košile, nebo koupacího pláště. Vyplňujeme papíry, se kterými nás potom čtyřikrát posílají pokaždé k jinému okénku. Dlouhý chlápek s černým knírem, který nás ulovil, má na galábiji pod krkem jakousi visačku. Ta na první pohled dělá jakoby úřední dojem, nicméně pocit mi říká, že v tom nic úředního není. Že je to jen soukromý „radil“, který bude předstírat, jak moc nám pomáhá při vyřizování formalit, a nakonec si za to řekne o řádný bakšiš. Zatímco Zdeněk sedí v sajdě a čeká, až vyřídíme formality, Radek jen kroutí hlavou a diví se, co všechno je na hranici nutné. Směji se a říkám, že to je úplné nic proti tomu, jaký úřední šiml panuje na hranicích ruských…

            Nakonec jsme odbaveni s upozorněním, že papír, který nám zůstává v ruce, nesmíme ztratit. Je potvrzením o tom, s jakým vozidlem jsme do Maroka vjeli a s jakým ho zase musíme opustit. Běda, kdyby ne!

Když máme razítko v pasech a úředník ukazuje, že můžeme projet, chlápek v noční košili říká, že tady jeho pomoc nám končí a že bychom mu měli dát nějakou odměnu. Vždyť jsem to měl v zádech! Sahám do kapsy a dávám mu pár drobných, Radek mu dává čtyři eura…

            Ještě než se s ním rozcházíme, říká, že Casablanka je normální čtyřtisícové moderní velkoměsto. Pěkné, to sice ano, ale zas tak nic zvláštního na něm že není. V první řadě se máme podívat do Fesu. To je staré královské město, které musíme vidět a kdo neviděl Fes, jako by v Maroku nikdy nebyl. A samozřejmě Marákeš, to je něco podobného, to jsou dva nejzajímavější cíle…

            První africký den začínáme posezením v kavárničce v Tangeru. Ještě pořád občas poprchává. Pak vyjíždíme na trasu směr Casablanca. Jedeme po místních komunikacích, dálnicí se nám samozřejmě nechce, tam bychom toho moc neviděli. Už první dojem ze zdejšího provozu je, že všechny starší Mercedesy se přestěhovaly sem. Stará čtyřdvéřová osobní „piána“ jsou tu oblíbená u taxikářů. Úplně stejně, jako byla oblíbená ještě před deseti lety mezi taxikáři u nás. No a legendární dodávkové dvěstěsedmičky tvoří v Maroku víc než polovinu celého vozového parku. Na mnohých z nich zůstala i po nejrůznějších úpravách vzadu oválná značka s písmenem D, dokazující, že se sem dostaly jako ojetiny přímo z Německa. Žluté s bílým pruhem tu jezdí jako školní autobusy, ale nejkouzelnější provedení je s masivní zahrádkou na střeše, kde, jako v prvním patře londýnského autobusu, cestují ovce a kozy…

Kousek za městem Kenitra, kde jsme na chvilku zastavili na kamenité pláži u moře, se začíná stmívat. Je nejvyšší čas začít hledat ubytování, protože na stavění stanu už je pozdě. U benzínky k nám přichází chlapík s knírem, který tu má postaveného omšelého mopeda. Všiml si totiž Zdeňka a říká, že jeho kamarád tu má speciální bezbariérové ubytování pro postižené. Jeho hotel je na to vybaven a jezdí k němu z ciziny, hlavně z Francie, celé výpravy. Dlouze s ním telefonuje, ale pak se dovídáme cenu, která je neúměrně vysoká. Už už chceme odjet, když chlapík říká, že pokud bychom chtěli, tak na jeho zahradě si můžeme postavit stany zadarmo. Nebo že by nám nabídl ubytování v pokoji ve svém domě za pouhých patnáct dirhamů pro všechny tři. To je ovšem jiná nabídka! Dokonce neuvěřitelně levná! Bereme.

Achmet, tak se nám představil, chytá mopeda za rohy, říká „folow me!“ a za mocného rozšlapání mizí před námi ve tmě. Jedeme asi tři kilometry, pak odbočujeme na písčitou kamenitou cestu kamsi vlevo a po dalším půl kilometru stojíme před splétanými vraty ze dřeva a nějakých větví. Achmet zevnitř vrata rozvazuje, otevírá aby Radek se sajdou mohl zajet dovnitř a jsme na místě. Je z toho nečekaně nádherný večer. Sedíme dlouho v obýváku, kde na zdi visí malá školní tabule s křídou, protože Achmet působí jako soukromý učitel. Teď má zrovna dvanáct žáků prvního stupně, včetně svých tří synů, kteří sedí v obýváku s námi a Achmetovou ženou. Dostáváme pohoštění, čaj, zdejší výborný chleba a tažin. To je pokrm připravovaný ve zvláštní misce s vysokou keramickou poklicí, tak trochu připomínající tvarem věž na Ještědu. Spát jdeme do obrovského pokoje vedle, který máme sami pro sebe. Sem by se vešlo dobře třicet nocležníků.

Zatím, co Radek se Zdeňkem už spí, zve mě Achmet nadýchat se ještě před spaním čerstvého vzduchu na střeše. Musím se tomu smát, protože „nadýchat se čerstvého vzduchu“ znamená pro něj dát si společně poslední cigaretu. Neodmítám, ačkoliv jsem kouřit přestal už před řadou let. Ta jedna, kterou mi Achmet nabízí ze svého balíčku, je v téhle chvíli něco jako symbolická dýmka míru. Tady jsme u přátel. Zato dopoledne, kousek za Tangerem, to jsme potkali zahaleného muslima, který se nám vstříc vůbec netvářil vlídně a jak jsme kolem něj prohlíželi, posuňky naznačoval, jak po nás střílí z pušky…

Následující ráno je ve znamení jednoduché snídaně, která se skládá z kousků právě upečeného placatého zdejšího chleba, který se trhá rukama a namáčí do mističky s olivovým olejem. Pijeme sladký berberský čaj. Pak balíme, loučíme se a vyrážíme co nejrychleji do Casablanky, kde má být v poledne Zdeněk přivítán starostou města. Máme před sebou dost kilometrů, tak jedeme výjimečně po dálnici. Když už se jedná o oficiální přivítání, nechtěli bychom být nezdvořilí a přijet pozdě.

Provoz v Casablance je hustý. Proplétají se kolem nás stovky taxikářů a mopedů a my se jen snažíme neudělat chybu a nepřijít k úrazu. Před radnici dorážíme úplně přesně. Obě ručičky na mých přesných hodinkách Junkers, které jsem na marocké hranici, kvůli časovému posunu, musel nařídit o dvě hodiny dopředu, jsou právě na dvanáctce. Dva policisté před námi odstraňují zábrany, chránící vjezd před radnici a už nás vítá starostův sekretář. Během okamžiku přichází i starosta, motá se kolem nás profesionální fotograf a Zdeněk dostává zlatý, modře zdobený, pohár a slavnostní vlaječku Casablanky. Cíl je dosažen. Český vozíčkář Zdeněk Krupička skutečně dokázal dojet v sajdě motocyklu z Prahy až sem.

            Máme za sebou celkem 4.240 kilometrů, konečně přestalo pršet a motocykly jsou v pořádku. Teď nás bude čekat objevování krás několika starých marockých měst a pak hurá, navštívit písky pouště…

Nejčastější zvíře (a současně také lidový dopravní prostředek) je na afrických cestách oslík. V tom horku a s nákladem, který musí obvykle nést, je na tom hůř, než naše napakované motocykly…

Přijetí v Achmetova rodině je ve znamení pohostinnosti. Celý večer se pije to, čemu zde cizinci s ironií říkají „berberská whisky“. Jsme v zemi muslimů, se alkohol oficiálně nepije, takže nás hostí silným sladkým čajem…

Ranní rozloučení v zahradě před Achmetovým domem. Bylo nám tu hezky a stejné pocity, jak říkají kluci i Achmetova žena, měli ze setkání i oni.

Zdeněk má z oficiálního přivítání v Casablance opravdovou radost. Pohár pečlivě opatruje a ačkoliv má doma pohárů ze sportovních utkání ve sledge hokeji spoustu, tohohle si prý bude obzvlášť vážit!

Promenáda podle pláže v Casablance začíná u ohromné mešity Hasana II. Tady jen jeden rychlý snímek a hurá k vodě. Vůně moře nás láká…

Zdeňkova šťastná chvíle: moře šplouchá a od přílivových vln, dorážejících stále blíž na kameny pobřeží už jsme všichni mokří. Ale nedá nám to, hledáme a strkáme do kapes ohlazené a mořem vyleštěné kamínky na památku…

Starý Mercedes je nejčastějším vozidlem, které na marockých silnicích potkáváme. Stejně jako na Ukrajině a ve spoustě zemí třetího světa se i tady cení jeho jednoduchost a spolehlivost. Ta ve zdejších podmínkách znamená víc, než pohodlí elektronikou nacpaných moderních aut dneška.

Pátá reportáž

Casablanka dělá čest svému jménu, které znamená bílý dům. A to spousta jejích staveb opravdu je. Ale je to velkoměsto, jehož předměstí nejsou nic moc.

To Marrakesch (česky psáno Marákeš) je město už na první pohled docela jiné. Hned když přijíždíme, okolní načervenalé hlinité plochy jsou pečlivě upravené, osázené stromy a pracuje na nich spousta chlápků v půl oranžových, půl žlutých montérkách. Je vedro, ale všichni mají na hlavách oranžové a žluté stavbařské ochranné přílby a také náklaďáky a další pracovní vozidla, která tu mají, jsou v téhle barevné kombinaci. Celá armáda zaměstnanců komunálních služeb města tu pracuje na úpravě terénu do podoby sadů. Město samo začíná vilkami v zahrádkách a vše je tu v oné načervenalé barvě. Žádná špinavá průmyslová předměstí, žádné slumy a hlavně - žádní dotírající žebráci…

Zastavujeme koupit krém proti opalování, protože Zdeněk si stěžuje, že ho po prvních dvou slunečních dnech už pálí obličej i ramena. A protože Radek má pocity stejné, bere to na svá bedra a uhání po schodech do lékárny v prvním patře. Já zatím koukám, že kousek vedle je krámek s potravinami, tak nakupuji něco na zub a vodu k pití. Pak zajíždíme do stinné postranní uličky, kde si děláme u kraje chodníku malý piknik, je čas pozdního oběda. Je tu všude tak neuvěřitelně čisto, že se člověku příčí upustit na zem sebemenší odpadek a tak je dobře, že hned kousek vedle máme na dosah plastové popelnice.

Marrakesch chceme vidět i ochutnat, tak jedeme rovnou do samého středu města, navštívit hlavní tržnici s jejími atrakcemi pro cizince. Podobně jako v Casablance, i tady se kolem nás protahují každou mezerou houkající a troubící mopedy, jen provoz není tak hustý. Objíždíme centrum dokolečka a pak jsme tady – mezi palmami a keři se před námi otevírá široká třída pěší zóny, kde parkují a pojíždí zeleno-zlatě natřené koňské kočáry. Zastavujeme u kamenné zdi a Radek říká, že on raději zůstane, že bude motocykly hlídat. Nemyslím si, že by to bylo nutné. Je tu hodně živo, ale všude okolo tu na lavičkách posedávají turisté i místní lidé v galábijích a nezdá se, že by si někdo dělal starosti o svůj majetek.

Ale dobrá, chce-li se tu Radkovi hlídat, jeho věc. My sundáváme se Zdeňkem ze sajdkáru jeho kolečkové křeslo a vyrážíme spolu do zdejšího víru atrakcí pro cizince. Jsme oba natěšení a rozhodnutí si to užít. Líbí se mi Zdeňkův přístup. Říká, že nejspíš se sem už znova nedostane a tak se nehodlá nijak omezovat. Ne, že bychom měli příliš peněz, jsme jen takoví obyčejní turisté, co uvažují každý večer, jestli nabízené ubytování není příliš drahé a jestli by nebylo rozumnější zalézt pod stan, ale tady teď šetřit nebudeme!

Uprostřed náměstíčka je řada vozů, semknutých těsně k sobě. Jsou to stánky prodejců dobrot, nahoře kryté proti pálícímu slunci plátěnými stříškami. První, co mě při pohledu na ně napadá, že jsou tu seřazené jak Žižkova vozová hradba, čelící dotírajícím nepřátelům. No bratře Žižko, jdeme tě ztéct prvním útokem!

Na prvním z vozů je vyskládáno nepřeberně pomerančů. Chlapík nás už zdálky zve posuňkem, abychom si u něj dali čerstvý džus. Na ceduli má napsáno, že velká sklenice pomerančového stojí tři dirhamy, grapefruitového pět. Nemusí nás nijak přemlouvat, žízeň máme v odpoledním vedru hroznou…

Teď poprvé v životě vidím, kolik vlastně pomerančů na jednu sklenici padne! Přívětivý Marokánec jich půlí a v příručním lisu vymačkává sedm, než je sklenice plná a má poctivou míru. Prostor za přední prosklenou stěnou vozu, vyplněný zásobou pomerančů, je nejspíš chlazený, protože šťáva, vymačkaná i s jemnými částečkami dřeně přímo před našima očima, je chladná a neskutečně chutná. Kam se na tohle hrabou papírové krabice z regálů supermarketů, na kterých se jednotlivé firmy předhánějí v tvrzení, že jejich - a právě jen jejich - orange juice je ten pravý a stoprocentní!

Přiťukáváme si se Zdeňkem na Marrakesch a první sklenici pijeme do dna. Jen to v nás zasyčí a hned objednáváme další.

Zmáčel jsem v příboji v Casablance polobotky, jsou na nich ošklivé mapy uschlé soli a to by zasloužilo pořádně ošetřit. Naštěstí hned vedle je parta čističů bot. Dát si tady vyčistit boty, to je ovšem obřad! Nejdřív usednout a udělat si pohodlí, ukazuje čistič. Až pak dává člověku nohu na speciální šikmý podstaveček. Botu pečlivě rozšněrovává, tkanička musí zcela ven a položit vedle a pak kolem kotníku dokola vsunuje mezi nohu a stěnu boty plastové šablony. Zákazníkovi se přeci při čištění nesmí umazat ponožka!

A pak už to jede! Nejdřív vlhkým hadříkem otřít a osušit. Teprve na suchou kůži bere kartáč a namáčí ho do černého krému. Vedle na stolku má různých kartáčů celou řadu, každý pro jinou barvu bot. Čistič nespěchá, dává si na práci záležet. Zdeňka mezitím napadají samé lumpárny. Zajíždí ke kolegovi, nejdřív ukazuje, že by potřeboval vyčistit přední kolečka od vozíku a pak mu z legrace klade na podložku zahrnutou nohavici svých kalhot a ukazuje, aby na ni vzal kartáč. Že to musí vyfotit a poslat kamarádům vozíčkářům pro zasmání.

Od čističů popojíždíme k cukrářům a kupujeme do papírových pytlíků sušené meruňkami, buráky v cukru a buráky na slano. Teprve pak razíme do uliček se suvenýry. Stačí jen trochu projevit zájem – a už jsme zataženi do temných chodbiček a do dvorka, kde je k vidění nespočet starožitností a původních afrických sošek. Samozřejmě jsou tu i zbraně a taneční masky.

Moc nechybí a málem se v tom mumraji ztrácíme. Zatímco Zdeněk jede okukovat zdejší mosazné lampy s barevnými sklíčky z pohádek tisíce a jedné noci, já fotím staré africké umění a tak máme štěstí, že na sebe nakonec zase u vchodu narážíme. Jdeme to oslavit dalším panákem oranžového džusu.

Co takhle africkou čepičku na hlavu? Zdeněk neodolá, kupuje si barevnou, vlněnou, s dlouhými splétanými černými šňůrkami kolem celé hlavy a hned vypadá jak ujetý muzikant nějaké populární skupiny. Jen ji má na hlavě, sedá si hezká prodavačka proti němu, vytahuje injekční stříkačku a už koukáme, jak z ní vytlačuje na Zdeňkovu ruku tenkého hádka zelenohnědé hmoty. Je to henna, stovky let známé přírodní barvivo, kterým je tu zvykem zdobit lidskou kůži. Taková obdoba tetování, ale ne trvalého charakteru. Dívám se, jak na Zdeňkově předloktí roste jednoduchá kresba štíhlého štíra a dívka se směje, že to bude drahé. „Milion za každou minutu práce!“ říká. V tom cítím, že i mě někdo popadl za ruku. Její kamarádka, černoška, začíná na moje předloktí malovat štíra starého, tlustého. No jo, co bych taky čekal! Proti Zdeňkovi jsem opravdu starý a tlustý, ti štíři na našich předloktích jsou symboličtí…

Marrakesch jsme si opravdu užili a dojem, že městský provoz tu není takový, jako v Casablance, se nakonec ukazuje jako mylný a nepravdivý. Když město opouštíme, je šest večer a v té chvíli se rozpoutává dopravní špička, o jaké se nám až doteď ani nesnilo! Závidím v téhle chvíli klukům stabilitu tří kol jejich sajdkáru. Já mám s těžkou a nabalenou Yuki dost práce, abych při manévrování a vyhýbání se do někoho nevrazil, nebo se o něj neopřel ramenem.

Ale město jsme bez úhony přejeli, a zítra se vydáme na další atraktivní etapu, máme před sebou přejezd pohoří Atlas

U benzínky před Marrakesch si půjčuji velký nástrčkový klíč a trochu utahuji ložiska řízení. Yuki je nová, všechno si teprve sedá…

„Ještě dva džusy!“ objednává Zdeněk. Máme v marockém vedru nekonečnou žízeň…

„To se kluci vozíčkáři zasmějí, já a u čističe bot!“

Mopedy jsou ve zdejších městech všudypřítomné, jezdí na nich doslova každý…

Staré africké umění je krásné. Ještě, že jsme tu jen na motocyklech a na suvenýry není místo. Jinak by toho člověk přivezl domů jak kolega cestovatel Emil Holub…

„Pár hodin to nemyjte, když, tak jen opláchnout vodou. Pak se henna sloupne a kresba vám zůstane i několik týdnů. A neopalovat!“ 

Šestá reportáž

Petr Hošťálek

Za Marákešem projíždíme řadu vesnic a začíná se stmívat. Je načase najít nějaké ubytování. Už je opravdu tma, když po levé straně dojíždíme k hotelu s poetickým názvem Rose Damaskina – Růže Damašku. Budeme v něm docela sami, tady ještě nezačala sezóna. Motorky nás majitel nechává zaparkovat ve zvláštní místnosti před hotelem, která v sezóně slouží jednak jako prodejna suvenýrů, jednak i jako sklad potravin pro hotel. Kulíme oči na desítky malých, z kůže ušitých, figurek velbloudů, na náhrdelníky z leštěných kamínků, ale také na celý regál čistících prostředků a na po šesti balené láhve pitné vody. Podlaha je pokrytá těžkým orientálním kobercem a mě se ani nechce věřit, že na něj můžeme vjet našimi zaprášenými pneumatikami. Ještě, že ani z bavoráka, ani z mojí Yuki olej ani nekápne…

Dostáváme vybrat, který z vyzdobených pokojů chceme a ještě než usneme, majitel by rád věděl, ve které ze tří restaurací ve dvoře hotelu si budeme přát snídani, která je samozřejmě v ceně: „Pojďte se podívat, kde budete chtít trávit vaše ráno…“

A až ráno vidíme, jak krásný to vlastně hotýlek je! Dvorek dělá čest jménu podniku, je plný růží různých barev a vůní a protéká jím rychlý potůček vody z nedaleko se zvedajících kopců. Tam máme namířeno, ale až po snídani, ke které patří nezbytná miska s olivami, ošatka s čerstvým placatým chlebem a teprve pak spousta dalších dobrot. Vypadá to, že z téhle expedice prostě hubenější a krásnější domů nepřijedu…

Než kluci nabalí sajdkár a připevní na něj dvěma popruhy Zdeňkův invalidní vozík, jdu s Olympusem v ruce o pár domů dál. Udělat pár záběrů z ulice, ale hlavně zajít do voňavého krámku, kde se prodávají produkty z růžového oleje a místních bylin. Kluci si koupili opalovací krém už včera, já až teď zjistil, že mám obě předloktí i obličej připálené tak, že by to něčím ošetřit potřebovalo. S prodavačem se domlouváme posuňky - a tak mně rozpřaženýma rukama zkouší dát najevo, že ať si vyberu co si vyberu, všechno jeho zboží je na mou kůži dobré! No, resignuji a ukazuji tedy na jednu lahvičku. Ale on vrtí hlavou, dává mi jinou a ještě než ji platím, malou kapku z ní mi roztírá po spáleném předloktí. Jestli bude hojivá, to nevím, ale voní pěkně. Aby ne, když je na ní velká červená sedmička a francouzsky napsáno, že to je kapilární olej ze sedmi bylin…

Cesta stoupá do kopců a hned za první zatáčkou se nám přímo pod kola řítí mírně ošumělý chlapík, který proti nám vztahuje ruce, ve kterých něco červeně svítí. Kameny! Má v ruce dvě půlky nádherné rozštípnuté geody, šutru, který je zvenku ošklivý jak strupatý brambor, ale uvnitř má jeskyňku plnou červeně zářících krystalů. Podařilo se nám chlapíkovi i koupi kamenných suvenýrů vyhnout, ale po pravdě, jen v té první zatáčce. V asi třetí už nám to nedá a zastavujeme, abychom si tu nádheru u dalšího prodavače alespoň prohlédli. Ten nám pod nos nastrkuje pro změnu geodu, jejíž krystaly září zeleně a zlatě! A ještě něco: nevelkou, ale nápadně dokonalou černě matnou kouli, drženou pohromadě gumičkou. Když gumičku sundává a rozštípnutá koule se v polovině otevírá, je plná krystalů stříbrných. Jakoby kovových. Nenapadá mě nic jiného, než že tohle musí být čertí vejce…

Ani nás nemusí dlouho přemlouvat a každý z nás se stává majitelem prvního pokladu. Ale jak stoupáme v ostrých serpentinách do pohoří Atlasu (na některých okolních vrcholech se rýsuje sníh), stoupá v nás i touha prohlédnout a možná i koupit drahokameny další. Protože ta krása je uchvacující.

Je to, jakoby v člověku propukla zlatá horečka. Zvlášť, když po prvních zkušenostech zjistí, že všechno se dá koupit i za méně než polovinu, co na neznalém cizinci zkoušející prodavači chtějí. V některých místech jsou u silnice celé stánky, dlouhé stoly, plné vystavených průhledných krystalů silimanitu i zkamenělin. Obrovské kroucené zkamenělé lastury prý pocházejí z někdejšího moře a trilobitů, štírů a zkamenělých ještěrek je tu habaděj. Kopce Atlasu i pouštní písky začínající Sahary jsou prostě pokladů plné.

V jednom místě, kde zastavujeme si ulevit, vidím, že jsem nádherný krystal silimanitu málem pokropil! Trčí přede mnou ze země a hned vedle vidím další. Narazili jsme na místo, kde je stačí sbírat, nemusíme je ani kupovat. Jenže co si s tím vším počít? Motorky těžknou, stávají se hůře ovladatelné a místo pro jakékoliv další suvenýry prostě není.

Na kraji vesničky na nás mávají dva místní chlapíci u stolku před kavárničkou. Máme prý přisednout. Dávají si pozdní snídani, chleba s olivami a totéž, ale s kouskem sýra, staví i před nás. Jeden mizí vzadu, mátový čaj, když posedíme, prý bude hned. Namlsali jsme se se Zdeňkem v Marákeši, tak říkám, že máme žízeň a jestli by nebyl oranžový džus? Druhý se jen usmívá a jde k pultu oloupat a vylisovat dobrou desítku pomerančů. Tihle dva nás dostali! Když totiž po skoro hodině družného posezení odjíždíme a já se ptám, co za občerstvení budeme platit, sympatičtí Marokánci, kteří se prodejem občerstvení živí, říkají, že přece pozvali oni nás, takže nic! Bylo prý jim radostí…

Večer stavíme stany v lese, na rozšířeném plácku vedle zatáčky. Od stavení, které prosvítá kousek dál mezi stromy, přichází místní asi osmnáctiletý mladík a bez hnutí a beze slova stojí u nás a až do chvíle, kdy zalézáme a zatahujeme zipy stanů, nás pozoruje. Vzpomínám, jak o tom psal Elstner. Když stavěli na své cestě Populárem stan, také je mlčky pozoroval celý shromážděný domorodý kmen až do chvíle, než usnuli…

Malá vesnička u silnice, vinoucí se pohořím Atlas. 

Tenhle chudý chlapík je tak bohatý, že si může dovolit pozvat cizince k posezení u své skromné snídaně jen tak pro radost. Co budeme platit? „Nic! Pozval jsem vás a bylo mi potěšením…“

Kromě drahokamení se u silnice nabízí i africké umělecké předměty a suvenýry.

Radkova žena nás na cestu vypravila osvědčeným artiklem – skleněnými kuličkami. A jak je vidět, u dětí to funguje stále…

Zatím co my zdoláváme kopce silou našich motorů, jsou i takoví blázni, kteří Atlas překonávají v sedle horských kol. Tenhle byl ze Španělska…

Zdeněk si Maroko užívá, Zdeněk si žije! Tohle není oběd, to je teprve předkrm, než přijde hlavní chod, kuřecí tažin…

Zdeněk říká, že stačí chvíle před vesnickou poštou, než Radek odešle pohlednice domů, aby se člověk seznámil s novými přáteli…

Sedmá reportáž

Petr Hošťálek

Pohoří Atlas v nás zanechalo spoustu dojmů. Jízda serpentinami kopců, krása tamních polodrahokamům i fosílií, setkání s místními lidmi, to všechno už se nebude opakovat. Teď je ještě v plánu dojet až do města Maadid, kde je domluveno setkání s partou portugalských motorkářů a návštěva nedalekých dun písku západní Sahary.

Dopoledne nejdřív míříme do známé soutěsky Todra, cíle většiny turistů, kteří chtějí vidět marocké zajímavosti. Než tam dorážíme, míjíme plácek u silnice, odkud je výhled přes údolí na hliněnou marockou vesnici a jsou tu velbloudáři. To je pro Zdeňka příležitost vyzkoušet, co je lepší, jestli koukat na svět z výšky, zpoza velbloudího hrbu, nebo z nízkého sajdkáru. Říká, že je to pro něj nová životní zkušenost. Že to rád zkusil, ale ještě raději se vrátí zpět, do útulného závětří Velorexu.

A pak už sjíždíme mezi kopci dolů. Nedlouhou, snad asi dvou set metrovou soutěskou Todra protéká stejnojmenná říčka, po jejíž jedné straně je asfaltka a na druhé straně jsou do úzkého prostoru natěsnány dva hotýlky s restauracemi pro cizince. Celé je to sevřeno mezi dva velmi vysoké skalní útvary. Slunce, pokud nestojí přímo nad, téměř nemá šanci do soutěsky nakouknout. Zkoušíme náš průjezd tudy natočit na videokameru. Tedy přesněji řečeno, zkouším to já. Kameru držím v ruce poprvé. Kluci mi vysvětlují, kde se spouští a že to, co chci natočit, uvidím na displeji. Já zas vysvětluji jim, že to, co chci natočit, na displeji neuvidím. Tak dobré brýle že s sebou nemám. No, myslím, že výsledek bude odpovídající. Já raději fotografuji…

Všichni návštěvníci soutěsky se po pokoukání, eventuelně poobědvání v oněch dvou hotelech a nakoupení v hojných stáncích suvenýrů, vracejí. My ovšem ne. Radek startuje bavoráka, Zdeněk opět zaujímá místo v sajdě (při průjezdu soutěskou totiž řídil on) a na rozdíl od ostatních turistů míříme ze soutěsky opačným koncem. Cesta stoupá přes kopec a potom se vine podél koryta říčky. Tudy nejezdí skoro nikdo. Silnice je místy z poloviny zřícená, jinde zas do poloviny zasypaná kamením, spadlým z okolních skal. Na některých místech se na jejím opravování pracuje, takže musíme čekat, až buldozery, odklízející spadlé skály, nás vezmou na vědomí a na chvilku uvolní průjezd. Zcela jednoznačně je to nejtěžší úsek cesty, který tady, v Maroku, zatím projíždíme. Chtělo by to spíš terénní motorky, nízko postavený podvozek sajdkáru, ani můj chopper Yuki na cestovních pneumatikách, nejsou pro tyhle podmínky nejvhodnější. V zatáčkách je povrch posypaný kamínky a pískem, takže jízda, zvlášť na sólové motorce, vyžaduje velké soustředění a opatrnost. Ale to není všechno, c o máme dnes zažít, přicházejí brody! První ujde, prudká voda je hluboká jen asi dvacet centimetrů a proudí přes pevnou silnici. Druhý už je horší. Je hlubší a jeho dno je vymleté. Tvoří ho kameny a oblázky, po kterých přední kolo ujíždí a odskakuje nečekaně do stran. Mám v jedné chvíli namále, abych zachránil stabilitu, musím si šlápnout do vody. I bez toho ale mám boty namočené od stříkanců vody a Radek zrovna tak. Brodů je na příštích kilometrech asi třináct, nejhorší je předposlední. Je ze všech nejširší, v různých místech různě hluboký a když k němu přijíždíme, zrovna z něj místní vytlačují osobák, který v něm uvízl. Radek odhaduje situaci a pak do brodu vjíždí ne právě ideální stopou. Když je uprostřed, motorka maličko zaváhá, protože kolo sajdy zadrhává o větší kámen. V té chvíli, místo aby pořádně zatáhl za plyn a bavoráka ze sevření vyrval silou všech jeho koní, ubírá a už je v tom! Motor zhasl, kluci zůstali stát uprostřed proudu. Z protější strany vjíždí do brodu tmavý chlapík na mopedu. Dívám se, kudy projíždí a pak stejnou stopou hravě rozhrnují předním kolem vodu, až jsem „suchou nohou“ na druhé straně. Tu suchou nohu si ale vzápětí namáčím, protože motorku odstavuji a lezu do vody pomoci Radkovi se Zdeňkem.

Ne, dobrý reportér ze mě prostě nebude! Místo, abych fotil a namáhat se nechal místní Marokánce, kteří se ochotně vrhli do brodu sajdu vytáhnout, na foťák úplně zapomínám. Do půl lýtek ve vodě ukazuji, kde za co vzít a jak přes onen osudný kámen sajdové kolo přizvednout. A tak z toho nakonec žádnou pořádnou fotku nemám…

Poslední obtíží se ukazuje to, že hladina benzínu klesá a benzínka v dohledu žádná. Projíždíme jen docela malé vesnice a mě by docela zajímalo, kde berou šťávu všichni ti mopedisté, kteří tu jezdí? Dusím to, z kopce vypínám, šetřím jak to jde a když konečně k pumpě dojíždíme, mám na jedno naplnění nádrže ujeto přímo rekordních 219 kilometrů! To se mi zatím ještě nepovedlo…

S natankování zapadá slunce a Radek říká, že je potřeba dojet. Že v Maadidu nás čekají Portugalci, kterým za mne slíbil druhý díl vypravování o cestě Čínou na motorce Yuki.

Tak jedeme. Potmě, po neznámé silnici, skrz vesnice, kde běhají houfy dětí a kde pasáčci ženou po silnici domů stáda koz a ovcí. V jedné chvíli vletím do takové díry, že vzadu se mi nárazem otevírá boční kufr a z něj vylétá do tmy navrch ležící spacák. Asi po sto metrech se mi daří zastavit, vracím se, ale v chabé záři reflektoru ho nemám šanci najít. Červené koncové světlo kluků zatím mizí v dálce, tak otáčím, nechávám spacák spacákem a doufám, že je dohoním…

Ještě nás čeká úsek, kde až do poloviny silnice se táhnou jazyky sypkého navátého písku, které jsou jak nastražená past pro moje přední kolo. Přednáška, kterou Radek překládá do angličtiny, nakonec začíná až v jedenáct večer. Sotva stojím na nohou a v duchu závidím Zdeňkovi, který zůstal na hotýlku a už dávno spí. Tenhle den toho bylo příliš.

Mě, až se vyspím, čeká opravit upadlou páčku řazení, dopsat deník cesty a připravit další reportáž. Zdeněk se těší, že s Radkem zajedou k písečným dunám, že se tam povozí na půjčené čtyřkolce

Texty k obrázkům:

Zdeněk už vyzkoušel ledacos, ale na hřbetě velblouda sedí v téhle chvíli poprvé. Usmívají se tomu všichni tři. Velbloud, Zdeněk i velbloudář… 

Nejhorší brod je za námi. Namočili jsme se všichni, ale sajda už zase stojí na suché silnici, pojedeme dál…

Z červené horniny je v téhle části Maroka všechno. Skály, hlína i hliněná vesnice. I to velbloudí mládě k tomu barvou svého kožichu ladí…

Zastávka nedaleko jezera, nacházejícího se  ve výšce skoro 2.000 metrů. Ideální místo pro improvizovaný piknik, nahrazující nám regulérní obědy. Tentokrát i s vykoupáním…       

MC OUTDOORS AGENCY


Puskinovo namesti 17
160 00 Praha 6
Czech Republic

Tel:  +420 723 507 809
Mobil: +420 774 507 809
e-mail:mcoutdoors@gmail.com
www.cee-motorcycletours.com